BANDS:

CLINIC (UK)
NO JOY (US)
THE THIRD SOUND (IS)
DON VITO (DE)
THE DIRTIEST (IT)
MY DISCO (AU)
TALES OF MURDER AND DUST (DK)
SUPER GIRL & ROMANTIC BOYS (PL)
SHEEVA YOGA
GRIDE
MELT DOWNER (A)
SNOWW CRYSTAL (A)
LES SPRITZ (IT)
OTK
SÝČEK
OTLOUKÁNEK
LO/VE
INDIA
KIDNEY TRAUMA
KANGAROOS IN AUSTRIA
THE NESBITTS
MASÁŽ
ALEX KELMAN (RU)
DIZZCOCK
SUN ON DRUGS

CHEE CHAAK FESTIVAL 2016
Rezavá chátrající geometrie industriálního torza kontrastuje se značným množstvím psychedelie a shoegaze, která se snaží veškeré přímky rozpít v amorfních halucinogenních melodiích. Kontrastuje, a přitom splývá. Genius loci proudí z obou směrů – z chladných torz, která v sobě tiše přechovávají pot stovek dělníků, i z hlučných kapel, které přidávají pot nový. Zbytky hornických koupelen by tu člověk hledal marně, ale kapely ho přesto koupou. V lomozu. Příkopy mezi hudebníky a diváky (téměř) neexistují. Atmosféra je stěží definovatelná, lze snad říct jen tolik, že slezská šeď tu v sobě má imanentně skryty tisíce barev, do těla dávkuje přívaly ostragenu a převládá tušení, že tady bují tradice, která dává ostravské kultuře smysl. Od lidí pro lidi, od fanoušků pro fanoušky, bez sebemenšího snítka marketingových záludností. Každý zná každého, a kdo ne, ten se poznává. Osobně či telepaticky. Staří kamarádi, co se vidí po letech, posedávají po železných schodech a s očima vzhůru k nebi, kde je místo hvězd vítají hlavy těžebních věží, dohánějí zanedbané měsíce vzájemné konverzace. Čím více noci, tím více mizí výběr sortimentu na baru i množství nevyřčeného. (Tomáš Franta /Alterecho)

Foto: Libor Galia

Řev, roušky a euforie v koupelnách

Snažím se zaparkovat kolo co nejrychleji, doufajíc, že nemám zpoždění. Uf, nemám. Jedna z prvních noisových kapel u nás, OTK, otevírá letošní Chee Chaak Fest. Konečně jsem tady, plně naladěna na psychedelický víkend. Rozkoukávám se a vidím prostory starých koupelen zaplněny přátelsky vyhlížejícími lidmi. Tuším, že jsem zde správně.

Startovačku OTK střídají budějovičtí Kidney Trauma. Přibližuji se ke stagi, a jestliže mé uši dostávají zabrat už teď, přemýšlím, co budu schopna slyšet za pár hodin. Na jižní Čechy slušný nářez shoegaze. Pro mě příjemný objev z našich luhů a hájů, a tím vzrůstající sympatie k tomuhle festivalu. I prostředí na mě působí skvělým dojmem. Prostor tak akorát na akci tohohle typu. Své přátele nikdy neztratím, ale zároveň kam se hnu, potkám někoho nového. Ideální kombinace. Člověk nemusí přebíhat bůhvíjakou dálku mezi stagemi, stačí projít dveřmi a začíná italská noiseová sebranka Les Spritz. Krabiček by se jeden nedopočítal. Chaotické, instrumentální linie mi masírují mozek. Důvod, proč se zde vyplatí s alkoholem nakládat s mírou. Nikdy si nemůžete být jisti, kdy vás nějaký ten riff položí na lopatky.

Mezitím se OTK pomyslně převtělili do The Nesbitts tím, že k nim přibyl Kanaďan Unkilled Worker. O nějakém zásadním, velkém rozdílu mezi tímhle a OTK se mluvit zrovna nedá, nuda však nehrozila. Lidé v trávě ležící, sedící, přidávám se k nim a je nám dobře, sajeme atmosféru intenzivně, až bychom málem zapomněli, že začíná hrát jeden z headlinerů, montrealští No Joy. Vetřela jsem se k pódiu, abych tu podívanou viděla z co největší blízkosti. Mé uši byly přibližně 30 cm od bedny, vlastně do teď nevím, jak je možné, že neuletěly.

Opojena kytarami a hluchá až na půdu jsem to však nevzdala a to bylo jen dobře, na programu následovala trojice Don Vito, jedno z nejlepších vystoupení letošního Číčáku. Sluch se mi vrátil pekelně rychle, tahle německá parta by nenechala chladného jediného človíčka. Instrumentální extáze mě bere s sebou, k vědomí přicházím až s Tales of Murder and Dust, i když ani zde není o notnou dávku psychedelie nouze. Posledním koncertem je italské duo The Dirtiest, hlasitá garážovka na závěr, proč ne. Mizím natáhnout houpací síť, tentokrát ne mezi stromy, ale autenticky (vzhledem k industriálnímu okolí) na kovovou konstrukci a usínám za chodu afterparties v podobě Sun Drugs a Dizzcocka.

Sobotní dopoledne přežíváme bolehlavy, jekot v uších, sušák a další z kategorie těžkých ran. Prokousávám se časem až ke chvíli, kdy začíná promítání dokumentů studentů FAMU. Jsem nadšena, i tohle byl pro mě lákavý bod programu a rozhodně nezklamal. Po krátké reinkarnaci organismu mimo festival se vracím v šest večer zpět na místo činu, abych zjistila, že jsem (stejně jako více lidí, kteří měli za to, že program začíná v šest) prošvihla Sýčka i Indii. Dlouho ale nesmutním, když vidím hrát tuzemskou dvojici Lo/ve. Ženská mlátící do bicích, muž kytaru trýznící. Start druhé půlky festivalu jak má být.

Dokonce mi z toho až vyhládlo, běžím zakusit polívku za pakatel, chrochtám blahem a vracím se k hudbě; na stagi nyní stojí Snoww Crystal z Rakouska. Pódium obleženo světýlkama a kapela se zpěvačkou, která vypadá, že ji to těžce nebaví. To však neplatí o mně – ten táhlý hlas nutí zaklonit hlavu a zavřít oči. Dreampop namíchaný se shoegaze, slast a jenom slast. Mezitím si odskočíme zahrát flunkyball; tahle hra zde sedla jako zadek na hrnec, výhru našeho týmu jdeme slavit na My Disco. Na nich mě nejvíce baví poněkud halucinogení projekce všemi možnými směry se otáčejícího tvaru, nemohu od toho odtrhnout oči a ve finále ani uši. Austrálie válí.

A je to konečně tady, málem se mi špatně dýchá, když vidím přicházet na pódium skupinku doktorů. Operační oděv a roušky – Clinic v celé své kráse. Britská legenda přesáhla veškerá má očekávání, hrozil kolaps z orgasmu uší, především pak u hitovky Miss You. Děkuji, smysl života nalezen. Vzpamatovat se jdu na Battle stage, kde mezi sebou mají souboj Gride a Sheeva Yoga. Kotel se nestíhá přesouvat od jedné kapely k protější, podívaná je to kvalitní.

Prozatím víceméně poklidná akce se zvrhla v bordel první třídy, krásná to práce. Následující polští Super Girl and Romantic Boys mě vskutku baví, electro-disco-punk na hranici bavení a iritace, osmdesátková diskotéka v roce 2016. The Third Sound jsou příjemným překvapením při noci a i přes únavu mě nutí u jejich psychedelie s islandskými kořeny zůstat. Melt Downer vzkázali „make sound, not war“ a já končím při poslední tečce programu Kangaroos In Austria, mladé krvi z Přerova. Lišaj mi hraje na dobrou noc a mně je těsně před úpadkem do kómatu jasné, že najít v Ostravě lepší tým pořádající lepší alternativní akce tohoto druhu by byl pěkný oříšek.   (Nela Bártová)

zdroj: Alterecho http://alterecho.muzikus.cz/zive/reporty/rev-rousky-a-euforie-v-koupelnach.html